Panna-Děvka-Matka...

Panna-Děvka-Matka...

Panna je dobrá na prznění a je ctnostná, takže nám nevadí. Nemá mnoho zkušeností, je povolná, krotká...
Děvka je dobrá na to, co nám nedá manželka (Matka), nebo Panna.

Matka je... vlastně pořád nejvnucovanější ženská role... a tím bere Matce svobodu.
To je Marie.
Marie, která rodí bez hříchu, tedy slasti, dítě, které bude zabito.
Vlastně je Marie žena, která si zvolila fyzické mateřství a byla tak uvržená do role dojné krávy bez práva na cokoli mimo tuto kategorii.

A teď - jak se liší od Lilith, která se kvůli slasti oddává masturbaci, neboť, jako vyhnankyni, jí každý muž zapře, a její "děti" jsou stejně tak zabíjeny.
Lilith je "intelektuálka", která je pro svobodu ducha nucena plodit jen nehmotné děti, za cenu, že možná pár těchto dětí nebude zabito.

Volba svobody ženu uvrhává do takové nejistoty, že si blokuje svou sílu plodnosti.
To jsou zas ty kořeny.
Když nemůžeš kvůli otrávené půdě zapustit kořeny, je to smutné.
Matka je totiž zranitelná bytost.
Matka je snadno manipulovatelná, skrze svůj vztah/lásku k dětem a domovu vůbec.
Což je hrůzné... další příklad perzekuce za citlivost.

... a tak...
Nevím... mám pocit, že mě za tohle vyslovení se zaženou ještě dál do pouště...
přitom... ono to tu pořád je, v lidech, tohle nastavení... možná není vidět na první pohled, není u všech... ale je.

Neznám Matku, která by mi předávala své poznání. Pokud se chci poznat a proniknout do ženství, jdu do divočiny, o které ani většina nevěří, že by mohla existovat.

Drtivá hloubka mojí bytosti je takhle zpochybňovaná.
(Já opravdu neznám jedinou skutečnou/přirozenou/volnou Ženu. Znám jen raněné. V různých stádiích uzdravování, nemoci.)

A Stařena... ta je opomíjená vůbec... Jako by byla cenná jen produktivní, plodná část života... Která je ovšem spoutaná.

Bílá Luna - Rudá Luna - Černá Luna
Panna - Děvka/Matka - Stařena
Jedna jediná mnoha tváří.
Ženská má od přírody schopnost pojmout různé věci bez toho, aby je musela separovat, ale tahle schopnost je spíše potlačovaná, než aby jí byla dána možnost rozvoje.
Ženy, nebo to, co z nich přežívá, jsou od dětství učeny přijímat společností preferované ego, které vyrůstá spíše z kořenů okleštěného mužství, než z obecného blaha. Často pak hájí jako ženství záležitosti, které nevycházejí z jejich bytostného Já, zato jsou žádoucím produktem "společnosti", která často vůbec neví, proč ty které hodnoty hájí... Jsou produktem toho, co Krišnamurti nazval myslí vězně.

Vždycky budu utíkat z místa a od člověka, co mi nedá možnost svobody.
To udělá každá bytost, co si zachovává zdravý rozum.
Jenže utíkat se nedá věčně.
Život má být naplněn životem, ne útěkem, nebo bojem.

...

Bolest je dobrá učitelka.
Může člověka proměnit v naříkající zvíře. Dát na vědomí, že smrt je často velmi blízko. A zároveň dál, něž by si jeden myslel.
Bolest strhává masku, které jsme uvykli a kterou považujeme za svou pravou tvář.
V jistém okamžiku zbývá sil jen na to, co se s námi děje... Zvratky, výkaly, neartikulované kvílení, řev, podivné pohyby. Blízkost hranice, ke které je ochotno zajít vědomí trýzněné tělem a tělo trýzněné vědomím. Halucinace. Prozření. Smrt. Nebo...

A taky nové báje o civilizaci, o vyspělé, ne-li nejvyspělejší, o době, kdy máme všechno. A bylo to někdy jinak? Přesto se každý třese na budoucnost, taky před ní, ale většina doufá. Na lepší zítřky... Bolest zůstává, i když by asi díky zázračným prostředům pocházejícím od zázračné moci nemusela... Málokdo se k nim dostane. Možná je to samotná vůle bolesti. Možná je to strach ze ztráty citu, po které tolik bytostí touží a stejně tak se jí bojí. Nikdo neví, co je lidskost, lidskost je berlička, jak být lidským, nebo spíš jak nebýt nelidským. Maska lidství dodává důstojnost živočišnému světu.
Je těžké se dopátrat místa, kde došlo k rozdělení... Jestli je v nás od počátku všech počátků, nebo se objevilo někde po cestě, jako další člen výpravy, co se vynořil zdánlivě odnikud. V minulosti se hledá naděje pro to, co teprv bude.

Mění se mi sny, já se měním. Začínám se ve světě orientovat, stávám se jeho tykadlem. Mizí hranice mezi rovinami, ačkoli je každá svým způsobem význačná. Dnes v noci byla moje duše tam, kde moje tělo, byť se nacházela ve snové realitě. Sen je skutečností, stejně jako hluk z ulice a rána do brňavky. Dokud se o tom jen mluví, může to znít banálně a neskutečně. Možná je to jeden z důvodů, proč se mi víc líbí tam. Noční můry jsou odlesky strachů vydělenosti všedního dne. Střízlivého vědomí, které si není vědomé sebe sama, toho, že se stejně tak opájí, jen jiným způsobem.

Chybí mi moje bolest... Stýská se mi po ní... Nahrazuju bolest těla bolestí duše. Mám tak trochu strach, že jsem jí nevděčně odehnala... Uvědomuji si. Uvědomuji si, že se někdy žije lépe se smrtí, než se životem. Pro nové je třeba udělat místo. Krutost není ani tak v zabíjení, jako spíš v tom, když do zabíjení nedáte život. Položit život za smrt. Smrt vydechující život. Naše tělo není nehybné. I po smrti se hýbe rozkladem, když ho takto rozhýbává život.