...

Bolest je dobrá učitelka.
Může člověka proměnit v naříkající zvíře. Dát na vědomí, že smrt je často velmi blízko. A zároveň dál, něž by si jeden myslel.
Bolest strhává masku, které jsme uvykli a kterou považujeme za svou pravou tvář.
V jistém okamžiku zbývá sil jen na to, co se s námi děje... Zvratky, výkaly, neartikulované kvílení, řev, podivné pohyby. Blízkost hranice, ke které je ochotno zajít vědomí trýzněné tělem a tělo trýzněné vědomím. Halucinace. Prozření. Smrt. Nebo...

A taky nové báje o civilizaci, o vyspělé, ne-li nejvyspělejší, o době, kdy máme všechno. A bylo to někdy jinak? Přesto se každý třese na budoucnost, taky před ní, ale většina doufá. Na lepší zítřky... Bolest zůstává, i když by asi díky zázračným prostředům pocházejícím od zázračné moci nemusela... Málokdo se k nim dostane. Možná je to samotná vůle bolesti. Možná je to strach ze ztráty citu, po které tolik bytostí touží a stejně tak se jí bojí. Nikdo neví, co je lidskost, lidskost je berlička, jak být lidským, nebo spíš jak nebýt nelidským. Maska lidství dodává důstojnost živočišnému světu.
Je těžké se dopátrat místa, kde došlo k rozdělení... Jestli je v nás od počátku všech počátků, nebo se objevilo někde po cestě, jako další člen výpravy, co se vynořil zdánlivě odnikud. V minulosti se hledá naděje pro to, co teprv bude.

Mění se mi sny, já se měním. Začínám se ve světě orientovat, stávám se jeho tykadlem. Mizí hranice mezi rovinami, ačkoli je každá svým způsobem význačná. Dnes v noci byla moje duše tam, kde moje tělo, byť se nacházela ve snové realitě. Sen je skutečností, stejně jako hluk z ulice a rána do brňavky. Dokud se o tom jen mluví, může to znít banálně a neskutečně. Možná je to jeden z důvodů, proč se mi víc líbí tam. Noční můry jsou odlesky strachů vydělenosti všedního dne. Střízlivého vědomí, které si není vědomé sebe sama, toho, že se stejně tak opájí, jen jiným způsobem.

Chybí mi moje bolest... Stýská se mi po ní... Nahrazuju bolest těla bolestí duše. Mám tak trochu strach, že jsem jí nevděčně odehnala... Uvědomuji si. Uvědomuji si, že se někdy žije lépe se smrtí, než se životem. Pro nové je třeba udělat místo. Krutost není ani tak v zabíjení, jako spíš v tom, když do zabíjení nedáte život. Položit život za smrt. Smrt vydechující život. Naše tělo není nehybné. I po smrti se hýbe rozkladem, když ho takto rozhýbává život.